OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před třemi lety přišli TRANSMISSION0 s nenápadnou nahrávkou „0“, která na první pohled rozšiřovala nekonečné řady hardcoreových variací s oblíbenými odbočkami do dalších, často zcela protichůdných žánrů. Již toto debutní album však přeci jen dávalo tušit jistou osobitost, která se projevila především v zajímavém spojení hardcoreového riffování s notnou dávkou potemnělých nálad a pasážích plných dusivé melancholické astmosféry, které ovšem dokázali hudebníci předestírat po svém a relativně neotřele. S aktuální nahrávkou „Memory Of A Dream“ to Holanďané vzali hezky od podlahy a vesměs dávají vale přímočarým reminiscencím často odkazovaných ISIS, NEUROSIS či dalších neméně citovaných veteránů žánru.
„Memory Of A Dream“ je tak deskou, která konečně naplňuje to, co předchozí „0“ převážně pouze nesměle načrtnula. Propracovanější kompozice, hutná produkce a zejména dojem celistvosti, který v žánrově poněkud rozevlátém projevu kapely hraje relativně důležitou roli – to jsou stěžejní vlastnosti, kterých si povšimnete ihned po prvním poslechu. TRANSMISSION tentokráte přitlačili na pilu – hutné kytarové riffy tu a tam v poněkud jednodušším vyznění dokonce upomenou na polyrytmické hrátky MESHUGGAH, rozprostraněný zvuk nepostrádá lehce disonantní příchuť, v níž si tolik libují KNUT, kteří se ale nacházejí na zcela opačné straně žánrového spektra. Především jsou však TRANSMISSION ještě mnohem více o přímočaré atmosféře, jejich výraz se podstatně více usadil ve sludgeových polohách, které jim ve spojení s průrazným, agresivním riffováním velmi sedí, a v gradujících pasážích, notně doplňovaných výraznou klávesovou linkou, dokáží být velmi působiví. Hardcoreové prvky již nejsou tolik „uřvané“, sametový a notně nabasovaný zvuk je znatelně obrušuje. Holanďané tak brouzdají mezi příjemnými a velmi „chytlavými“ atmosférickými pasážemi, tradičně gradujícím repetitivním riffováním, které nepostrádá náležitou technickou úroveň a hudebníci jej dokáží příjemně zkrášlit netuctovou prací se zvukem (která v některých okamžicích dokonce nemají daleko k výrazu např.chicagských YAKUZA), a akustickými polohami, které často také zastávají nejen intermezza uvnitř skladeb ale současně předěl mezi jednotlivými kompozicemi.
Jestliže má deska v začátku velmi dobře nakročeno a skladby jako „Cocoon“ či „Paracas“ a další nešetří nápady a dynamikou, ne vždy se kapele daří udržet tuto úroveň na celé hrací délce alba a tu a tam se dostaví lehký pocit nevýraznosti, což je vzhledem k jinak dosti příjemně se poslouchajícímu a zajímavé okamžiky nepostrádajícímu materiálu trochu škoda. Ve vztahu k debutu však učinili TRANSMISSION0 velmi slušný krok kupředu a na „Memory Of A Dream“ také přesně definovali svůj dříve naznačený rukopis, který je, myslím, v současné podobě celkem jasně vyčleňuje ze škatulky epigonů.
Atmosféra, potemnělé nálady, precizní instrumentace - to vše jsou TRANSMISSION0 na aktuální desce "Memory Of A Dream". Větší příklon ke sludgeovým polohám kapele padne, stejně jako masivní riffové stěny, které polehoučku nahradily dřívější, poněkud "uřvanější" projev.
7,5 / 10
Bart Waalen
- bicí
Dave van Beek
- baskytara
Leon de Groot
- kytara
Mischa van Rodijnen
- kytara, zpěv
Michiel van der Avoird
- klávesy, zpěv
1. Cocoon
2. Condor
3. Paracas
4. Dreams1
5. Fragments
6. Dying Light
7. Dreams2
8. Damn Machines
9. Unrem
10. Token
TRANSMISSION 0 se i na své další desce stále ne a ne rozhodnout, kam vlastně směřovat. Jestliže její úvod vypadá velice nadějně až výborně, tak v závěru se dočkáme několika nudných a zbytečných momentů rozmělňujících soudržnost alba. Post-hardcoreová muzika v podání těchto Holanďanů nepostrádá charisma a osobitost, ale stále je z ní cítit určitá nevyzrálost či neschopnost udělat finální a rozhodující krok.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.